Jak válka měnila každodenní život a vztahy

A těsně před Vánocemi se Amerika připojila k válce, a na začátku roku 1942 začali do Británie proudit američtí vojáci, ozdobení dary jako čokoláda, parfémy a nylony. "Viděla jsi, co o amerických vojákách píší noviny?" řekl Richard, když studoval novinové titulky. Zasmála jsem se nad titulkem: "Přeplacení, přehnaně sexuální a tady!" Richard se na mě podíval s úsměvem, zřejmě myslel na Lily a Louisu, které přijaly dary od amerických vojáků, které potkaly v místním baru. Britové rychle odpověděli: "Méně sexuální, méně placení a pod Eisenhowerem."

"Pozveme je na večeři," navrhl Frederick. "Ukážeme solidaritu. Vždyť nás přece naučili jitterbug."

"Oh ano," řekl Richard, zřejmě s náznakem žárlivosti, "aby mohli naší ženám obdarovat všechny těmi dary, které jim my nemůžeme dát."

"Oh, ty," řekla jsem a políbila ho na vrchol hlavy. "Je to pravda, Rachel. Průměrný americký voják dostává mnohem více než průměrný Brit, takže si samozřejmě mohou dovolit nakupovat na černém trhu věci jako nylony, čokoládu nebo parfémy. Ženy je milují a děti taky. Co si malí přátelé od amerických vojáků často ptají? 'Máte nějaký žvýkačky, kamaráde?'"

"Takže je nechcete pozvat na večeři?" zeptal se jeho otec, když zvedl oči k nebi a zdvihl ruce.

"Pozvěte je klidně," řekl Richard, "Nejsem ten, kdo by kazil zábavu, ale jen ať neodvedou moji holku."

"Jsi směšný, Richarde," řekla jsem, "Nikdo mě od tebe neodvede." A když mi poslal vábný pohled, zvedl obočí, dodala jsem: "Ne, ani za pár nylonek nebo čtvereček čokolády!"

A pak mi v hlavě vyvstala nevyžádaná myšlenka, která se mi neustále vracela: "Jedna věc nás ale oddělí - až půjdeš na válku."

Byla jsem víc než kdy jindy si vědoma Richardových pocitů ohledně toho, že se musí zúčastnit, obzvlášť po tom, co John Buxton nikdy nevrátil. "Musím jít, než bude příliš pozdě," říkal mi nedávno. "Válka skončí a já stále nebudu mít nic na svědomí. Co řeknu svým dětem a vnoučatům jednou? Budou si myslet, že jsem zbabělec, pokud nebudu mít žádné příběhy o válce."

"Válka ještě nějakou dobu neskončí," řekl Laurence, který trpěl epileptickými záchvaty a byl od vojenské služby osvobozen. "Ještě bude hodně boje."

Mléla jsem krávu Henriettu, když mi to řekl. Moje tvář byla přitisknutá k jejímu horkému boku a sladké mléko zurčelo do kbelíku. Bylo to nádherné ráno, slunce mělo červený nádech, který se měnil v žlutou kouli tepla na modré obloze, zdobené nadýchanými bílými mraky. Vůně hlohu vznášející se na teplém vánku.

Zvedl mě z místa na dojení, objal mě a políbil na krk, jeho rty se posunuly blíže k mým.

"Byl jsem přijat," řekl mi tiše, "A jdu za dva týdny."

Moje srdce bušilo, když jsem ho pevně objala, vdechujíc vůni jeho pleti, přitahovala jeho tělo tak blízko, že se do něj formovalo, přemýšlejíc o tom, jak musíme využít každou chvíli, která nám zbývá, protože s ohledem na brutalitu této války byla velmi reálná možnost, že se už nikdy nevrátí.

Nedlouho před tím, než Richard měl nastoupit, přišel dopis od Ralpha staršího.

Válka ve své brutalitě měnila nejen životy, ale i vztahy mezi lidmi. V této době se nejen muži, ale i ženy, zvyklé na jistý komfort a každodenní rutinu, ocitly v nových podmínkách, kde byly osobní vztahy silně ovlivněny vnějšími faktory. Vztahy mezi rodinami, partnery a přáteli byly často vystaveny tlakům a rozdílným očekáváním. Muži, kteří odcházeli na frontu, cítili povinnost bojovat za svou zemi a své rodiny, zatímco ženy, které zůstávaly doma, čelily náročným rozhodnutím, jak zůstat silné a podporovat své blízké, i když věděly, že se mnozí z nich už nemusí vrátit.

V tomto kontextu byly i vztahy mezi britskými ženami a americkými vojáky typickým příkladem doby. Sdělení o tom, jak si britské ženy užívaly pozornosti amerických vojáků, často odráželo hlubší společenské napětí, které válka vyvolávala. Ačkoli pro ženy byly americké dary - čokoláda, nylony a parfémy - symbolem luxusu, bylo v tom také něco víc. Tento vztah mezi vojáky a ženami nebyl jen o materiálních věcech, ale o něčem, co válka ukázala jako naprostou potřebu uniknout, hledat úlevu od reality války. A to, že do tohoto složitého vztahu vstoupil i pocit nejistoty a strachu z neznámého, jen podtrhovalo zátěž, kterou všichni zažívali.

Co je důležité si uvědomit v tomto kontextu je nejen skutečnost, že válka ovlivnila materiální podmínky života, ale i emocionální a psychologické aspekty vztahů mezi lidmi. Bylo to období, kdy se často veškeré hodnoty soustředily na přežití a udržení lidskosti v těžkých podmínkách, kdy každý okamžik mohl být poslední. A to, co zůstávalo, byla síla vzorců vztahů, které se musely přizpůsobit a vydržet tuto nehostinnou realitu.

Jak zvládnout ztrátu a změny v těžkých časech?

Cesta vlakem nás přibližovala k Londýnu, každý skřípavý zvuk a třepotání železných kol na kolejích, které se střídaly se záblesky jisker, byly jako tichá předzvěst toho, co nás čeká. Přesto v těch okamžicích, kdy se nám čas zdál být neúprosný, jsme se drželi jeden druhého. „Máš strach?“ zeptal se Richard s jemným náznakem úzkosti v očích, když jsem se znovu podívala na něj. „Ne, neboj se,“ řekl, když mi stiskl ruku a jemně políbil špičku nosu. „Máme čas. Cenný čas.“

Na pohřbu, který následoval, jsme se ocitli mezi lidmi, kteří ve svém smutku hledali útočiště v tichých modlitbách a nevyřčených slovech. Bylo to místo tísnivé mlhy, kde realita života a smrti splývaly v jediný oblak. Nešlo o velikou obřadnost ani zbytečné výrazy, jen o tichý smutek a jakousi hmotnou prázdnotu, která v tu chvíli naplňovala každého z nás. Vzpomínky na Ethel, matku, kterou jsem nikdy neznala, mě v tu chvíli pohltily a provázely celým obřadem.

Ralph Senior seděl v první lavici, zaražený a s hlavou skloněnou v bolestivém zármutku, zatímco jeho dcera, Deidre, stála vedle něj, podobná své matce, jen v mnoha ohledech těžší a rozměrnější. Její manžel, muž s výrazným obličejem, seděl vedle ní, zcela v tichu. Během mše jsem se soustředila na slova kněze, jehož hlas naplňoval kostel. Tón jeho slova a organová hudba vyvolávaly pocity něčeho nekonečného a těžkého. V hlavě mi běžely myšlenky na Ethel, na vztah, který jsem nikdy úplně nepochopila. Roli matky, která vždy měla problém se sdílením lásky ke svému synovi, a já, nevěsta, která se nikdy nemohla stát jejím úplným součástí.

Po pohřbu jsme se přemístili do místního klubu, kde Ralph pozvolna vyprávěl o své ženě, která nikdy nevyhledávala mnoho lidí. „Ethel si vždy žila svůj klidný život, jen s rodinou. A s tou válkou... no, není nikdo, kdo by sem přišel,“ vysvětloval. Místo Ethel, s jejím stálým zvyklým "dáme si čaj", teď zůstávalo prázdné. Ralph si zamyšleně vychutnával pivo a kouřil dýmku, zatímco Richard a já jsme si povídali s ním o farmě, o budoucnosti. Když jsem mu pak v tichosti svěřila, že jsem našla svou biologickou matku, Ralph reagoval klidně a s radostí. „Jsem rád, že jsi ji našla, Rachel. A jaký je?“ zeptal se. Odpověděla jsem, že je to pro mě jako všechno najednou dát do pořádku. Při té příležitosti jsem mu také řekla, že mám nevlastního bratra. A zjištění, že i on se vydal na vojnu, mě naplnilo strachem. Zůstávali jsme jen dva dny společně a otázka, co se stane, když se nevrátí, mi doslova svírala srdce.

V těchto chvílích, kdy se zdá, že svět kolem nás je plný neřešitelných problémů a neznámých, si člověk uvědomí, že to, co skutečně spojuje, je právě přítomnost těch, na kterých nám záleží. Vědomí, že i ve chvílích, kdy je všechno ostatní v chaosu, existuje nějaký bod, kde se vnímáme jako součást něčeho většího, je pro nás cennější než jakákoli jiná stabilita.

Pohled na životy kolem mě, jejich ztráty a obavy, přinášel jakousi trpkou pravdu o tom, jak se lidé vypořádávají s těmi nejtemnějšími stránkami života. A co se děje, když se postavy, které jsme milovali, najednou vytratí? Jakým způsobem se to promítá do našich každodenních rozhodnutí a postojů? Život není jen o lásce a štěstí, ale také o přežití a vytrvání.

V této situaci, kdy válka vše mění, kdy lidé ztrácejí své blízké, je potřeba si uvědomit, že nic není na věky. Láska je nevyzpytatelná, stejně jako čas. Jsou chvíle, kdy cítíme, že všechno se hroutí, a přesto je tu naděje, že tyto pocity časem přejdou. Rytmus života se neustále mění, a je na nás, jak se k těmto změnám postavíme. Všechny otázky, které si klademe, hledají odpovědi, které ale často nacházíme až tehdy, když přestaneme hledat a přestaneme se bát.

Jaké to je, když тот, кто ты думал, мертв, возвращается?

V desorientovaném stavu, s tělem chvějícím strachem, jsem natáhla ruku, když mě někdo pevně uchopil za paži a bolestivě mi zakřivil zápěstí, což mi připomnělo chvíli, kdy jsem viděla Ralpha na nádraží, jak odjíždí na své dobrodružství, což bylo už tak dávno. Otevřela jsem ústa, abych zařvala, ale ruka, která mi pevně přitiskla ústa a prsty mi zakryla nos, mi znemožnila dýchat. "Teď, teď, Rachel, není třeba se bát," zašeptal hlas těsně u mého ucha, "nejseš přece přece tak vyděšená. Vždyť jsem tvůj manžel." Na chvíli jsem ztuhla, moje tělo se roztřáslo. Můj bože, pomyslela jsem si. To je Ralph. Jak je to možné? Vždyť je přece mrtvý! A pak mě zaplavila hrůzostrašná myšlenka: Co to teď znamená? Pokud je Ralph tady a stále jsem jeho manželkou, jak se tedy můžeme s Richardem vůbec být?

Ralph mě zatlačil ke stěně stodoly, cítila jsem, jak mi na krk tlačí něco malého, ostrého, něco, co připomínalo nůž. "Prosím," pomyslela jsem si, "někdo vevnitř, Frederick, matka, Laurence, Cheryl... prosím, všimněte si, že jsem šla ven." Ale pak jsem si to rozmyslela. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co by Ralph udělal, kdyby někdo opravdu přišel na pomoc. Stodola byla otevřená a chladný měsíc svítil dovnitř, takže jsem jasně viděla jeho obrovskou postavu před sebou. Vypadal jinak, starý, šedivý, jeho obličej byl zohavený a zjizvený.

Stiskl nůž ještě tvrději na mém krku a zašeptal: "Sleduji tě, Rachel, už dlouho." Moje srdce začalo bušit jako splašené a já se napjala. A pak, najednou, jakoby se chystal plakat: "Utek jsem, Rachel! Už to nešlo, ta válka, bylo to prostě moc! Zradil jsem, schoval se a čekal... a pozoroval." Cítila jsem, jak se mi sevřelo hrdlo, a věděla, že teď jedině čekám na poslední úder. "Neřekneš to nikomu, že ne?" pokračoval.

Zůstala jsem úplně ztuhlá, téměř jsem nedýchala. Ralph byl už úplně u mě, cítila jsem, jak z něho vypadá pot, který páchl strachem. Nevěděla jsem, co dělat, jen jsem čekala na nevyhnutelné. A pak jsem zaslechla kroky na zahradní cestě. "Rachel? Co děláš tak dlouho? Máme strach," přišel hlas Cheryl. Zpanikařila jsem. Nechtěla jsem ji varovat, ale nemohla jsem nic dělat. Ralph mě zatlačil na zem, do slámy, aby mě schoval. Snažila jsem se otevřít ústa, abych vykřikla, ale z hrdla mi vyšlo jen sténání. Cítila jsem nevolnost a to, jak mi něco teplého stéká po krku.

Ralph mě strčil do slámy a vstal. Poté se tiše plížil k otevřeným dveřím a vystrčil hlavu, zrcadlíc chování kočky. "Rachel?" Cheryl se stále blížila, až dospěla ke dveřím. V tu chvíli Ralph rychle vyrazil ruku, popadl ji za zápěstí a zkroutil ji, přičemž jí přitiskl ruku na ústa stejně jako předtím mně. A pak to přišlo — hrůzostrašný výkřik Cheryl, který se rozlehl vzduchem. Ralph, šokovaný, zvolal: "Ty malá potvoro, kousla jsi mě!" Nůž mu vypadl z ruky a spadl do slámy.

Jakýkoli pokus o útěk skončil rychle. Slyšela jsem kroky, jak přicházeli Frederick, matka a Laurence, ale najednou se v srdci naší rodiny zjevil hlas, který jsem okamžitě poznala: "Nezdráhej se, nebo vystřelím!" Ralph na chvíli ztuhl. "Hah, jo, jistě, udělej to, válka skončila, kámo," zavrčel.

V okamžiku, kdy se vše zvrhlo, došlo k výstřelu. Ralph ustoupil a spadl do slámy, kde se zřejmě dostal do pastí na myši. Křičel bolestí, když past roztrhla jeho ruku, a krev se rychle začala barvit slámu do červené. Zatímco jsem se snažila vnímat, jak mě Richard přitahuje k sobě a vše kolem mě pomalu mizí, cítila jsem bezpečí.

Richard, který v tu chvíli zachránil naše životy, byl už konečně doma, i když válka a její stíny stále nebyly pryč. V tu chvíli se ukázalo, že i po nejtemnějších chvílích je stále možné znovu najít naději a klid.

Tato událost, jako příběh, který má mnoho vrstev, ukazuje, jak trauma a válka mohou ovlivnit nejen jednotlivce, ale i jejich vztahy. Strach, podezření a zrady jsou neodmyslitelnou součástí našich životů, když se setkáme s nečekanými návraty a minulými démony.